Za nehty šafrán: Píseň písní

Mé pocity a slova nemají tvar fantazijních rostlin a větám nelámu páteř
Mé pocity mají ostré hrany neskládám mozaiku z laciných cetek
Můj mozek je velká telefonní ústředna výčitky v něm bzučely jak rozzuření sršni
Marek byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, ta křehkost dojímala ten strach vzrušoval
Tehdy byl nejkrásnější: prstýnky černých vlasů a prosebný výraz tváře
Byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, výčitky bodaly toto je rozžhavený skalpel vivisekce

Dal mi víc než mohl já stejně kopal do žeber do břicha i mezi nohy
Jeho tvář se křivila stejně jako když říkal: Rychleji už budu rychleji
Tentokrát křičel: Prosím ne už přestaň konečně prosím
A já byl uchvácen tou nevšední krásou jeho schouleného těla
Zběsilost vybuchla jak naftová kamna a dala všemu velmi temný lesk strašný a
podivný lesk černý lesk jakým zářilo slunce prastarého velekněze když
nejkrásnějšího chlapce národa obětoval své zuřivosti
Výčitky svíraly varlata jak rozžhavené kleště
Sám sobě největším katem já ležel na matraci z prachu pod plesnivým stropem ne
však úplně sám to ne
Bylo trochu cítit že si můj utěšitel neumyl nohy to nám nebránilo ve vzájemné něze
Byl křehký kolem dvaceti ležel vedle mne nahý
Nejprve jsme hovořili dlaněmi pak mluvil:

„Byla tak krásná když jsem ji tloukl pěstí
Se zvláštním opatrností jsem vybíral kam ji udeřit
A byl jsem uchvácen nevšední krásou jejích výkřiků měly tak zvláštní tón tak
vzrušující
Cítil jsem jak mi její křik drnčí v páteři jako by kdosi zazvonil na pekelnou bránu
Přísahám nikdy v životě mi ještě takhle nestál
Pak výčitky mě štvaly týdny jak hladoví psi…“

Dal mi víc než mohl tiskl jsem se k jeho vyzáblému tělu jako k monstranci
Mít tisíc hlasů stejně nevyzpívám úchvatnou krásu toho okamžiku odpuštění na
laciné ubytovně kde na zdi krví napsáno mám touha
Náhle utišený jako by se o mne jakási nebeská bytost otřela křídly
Anděl s neumytýma nohama který odlétl tak tiše
Že neprobudil ani vrátného v kukani…


Za nehty mám tmavé stopy chlapeckého šafránu jak říká arabský básník
Před očima mi probleskuje tisíc obrazů co možná nikdy nevyzpívám
Dnes jsem nevinný a zas mám blízko k slzám
Rozpřahuji náruč v bezelstném gestu vesmírného proroka
Dříve student mystiky a nyní realista

Vyvolený (mladým dělníkem k mimořádné noci)
Pomazaný (jeho potem výkaly i mlíčím)
Rozpřahuji náruč někoho snad vyděsí náklonnost v mém surovém úsměvu
To je však píseň člověka toto je Píseň Písní